Monika Holečková / Zahrada
Kdesi za Děčínem na kopcích je zahrada Moniky Holečkové. Divizny, lilie, růže, pupalky, astry, begónie, anemonky, rozrazily, chrpy, kosatce …. všechno to kvete, bují, a v dálce na obzoru v mlžném oparu hory. Malířka po několikaleté tvůrčí odmlce nachází smysl v přirozené i rafinované kráse přírody a svými novými pastely a oleji na plátně se přirozeně a zcela bezděky vrací k motivům, které se objevily na jejím vůbec prvním veřejném vystoupení v roce 1989 na legendární výstavě nezávislého umění Minulost a budoucnost ve sklepech

Vinohradské tržnice. Bujná pestrá květena je dnes zachycená s velkou upřímností, bez potřeby kompoziční stylizace (co jiného bych měla dnes malovat?) a zároveň vedle esence životnosti je imanentně přítomná melancholická připomínka večera. Čas popošel. Zahrada ale po zimě každým rokem vzchází.
 
Kurátorka výstavy Lucie B. Šiklová

Monika Holečková / Obrazy
Díla publikovaná na těchto internetových stránkách jsou výběrem z malířské tvorby Moniky 
Holečkové od počátku 90. let do současnosti. Autorka se zde představuje především jako vytříbená koloristka, která dokáže prostřednictvím barvy postihnout hluboké niterné pocity. Důležitou inspirací byly pro malířku zážitky z cest. Hornaté krajiny, které jsou dominantním motivem její tvorby z 90. let, odrážejí pro autorku zásadní životní zkušenost, kterou pro ni znamenala cesta do asijských velehor, ať již z hlediska osobního, tak z hlediska výtvarného ve vnímání ostrých barev, světelných kontrastů a tvarů. V těchto snových krajinách, ne nepodobných ilustracím bájných příběhů či scénografickým návrhům, se horské štíty objevují i v několika vrstvách nad sebou propojovány důraznými vertikálami. Tvary pohoří a dekorativní vegetace se prostupují s abstraktními formami; akordy žlutých, modrých, růžových, zelenavých barevných tónů vytvářejí vlídnou atmosféru krajin jakéhosi pradávného světa bez lidí, nejde však o krajinu neobydlenou, naopak život ji prostupuje v každé její části. Divák je vtahován pohledem dovnitř stejnou silou, jakou je poutník přitahován tajemnou horou na horizontu a ještě více neznámým světem, který se rozprostírá za ní. Obrazy z období po roce 2004 se více oprošťují od figurativní složky a projevuje se v nich zvýšený zájem o struktury a linie, stále ovšem ve spojení s barvou. Do maleb se promítají zážitky z cest do Itálie, z obrazu světa viděného shora, ze zvonic a věží na roztančenou mozaiku pestrobarevných střech, v kontrastu s pohledem upřeným vzhůru do výšek chrámových kupolí. Intenzívní barevnost pojí modř nebe a moře se zemitými a červenými tóny.
 

V navazujícím období se malířka stále více soustřeďuje na základní tvary a především na hru s barvou. Razantní velké plochy sytých barev jsou protínány kontrastními pásy a protknuty tenčími linkami odlišné barevnosti, které celek zlyričťují, dodávají mu vnitřní pohyb a současně znejišťují radikálnost výpovědí velkých barevných hmot. Barevné tóny jakoby vyjadřovaly různé emoce a v jejich vzájemném působení může divák vnímat základní pocity lidské existence. Horizontály klidu, vertikály rozhraní, diagonály pohybu, změny a naděje. Harmonie, souznění, láska, rozpory, vztek, smutek, naděje... každý divák může s dílem vést svůj vlastní dialog.
Na nejnovějších obrazech z dubna a května 2009 se projevuje celkové uvolnění v kompozičním řešení i v malířském rukopise. Rozrušují se ostré hranice mezi barevnými pásy, barevné tóny se živelněji prolínají či pozvolna přecházejí jeden v druhý anebo se valí přes sebe v proudu životní energie.
Výtvarný vývoj Moniky Holečkové odráží kontinuální proměny jejího osobitého uměleckého projevu směřujícího postupně ke zjednodušování výrazových forem. Malba je v jejím podání vždy osobním výrazem, plným života a vitality, „ženská“ v plném a dobrém slova smyslu, spjatá se zemí, ale i s nebem, objímající a hřejivá a současně znepokojivá. Hlavním tématem jejích děl je vlastně sám život. S energií a prožitkem tlumočený do obdivuhodně barevně komponovaných skladeb. Touto schopností se Monika Holečková řadí mezi výrazné osobnosti české malby své generace. 

Blanka Kubíková